Náš život je lepší, když se dohodneme na našem společném cíli.

Akorát jsem dočetla jeden článek na blogu moc zajímavé maminky, která si stěžovala na to, že jí pan doktor při každé návštěvě říká, jak ta její holčička si s ní dělá co chce a že by se měla naučit, kdo je tu pánem… Dokonce to pak došlo tak daleko, že dvouleté dceři pan doktor sám řekl, že by si měla zvyknout, že máma je ten šéf a že prostě musí dělat to, co chce máma. Naštěstí se maminka nenechala zviklat a hbitě reagovala… „Ne. Ona se nemusí učit, že já jsem ten šéf. Ona je šéf jen sebe samé. A já jsem svůj šéf. Každopádně spolu rádi spolupracujeme. Náš život je lepší, když se dohodneme na našem společném cíli.“

Spát společně? Mé důvody proč pro nás „ano“… :)

Jedním z těch kontroverznějších témat, alespoň pro mé okolí, je to, že Jakub spí s námi v posteli. Teda, ne úplně, ale přece. Má postýlku hned vedle naší, sundanou celou jednu její stěnu a může si přelézat kdykoliv se mu zachce k nám, i od nás. (Většinou samozřejmě doleze k nám… ). Večer usíná se mnou, nebo s tatínkem, u nás v posteli. (Po večerní rutince – večeře, koupel, úklid hraček, čtení v posteli, trochu zpívání, povídání o uplynulém dni, zhasnutí a spánek). A proč nám vyhovuje Kubího uspávat a nechat spát s námi, pokud chce?

Posedlost? Bezchybná navigace? Senzitivní období!

Určitě se vám to také děje… 🙂 Jsou období v životě dítěte, kdy totálně „ulítne“ na nějaké aktivitě a nic jiného ho nezajímá. Ať už je to sbírání drobečků z koberce, když leze po bytě, později strkání klíčů do zámků, prstíků všude tam, kam nemá, nebo krásné období „sám sám“ u talíře s polévkou, kdy lžička vždy skončí všude jinde, než v puse… A nedej bože, když byste se snažili dítko v tento moment od dané činnosti odtrhnout! Jejda, to by bylo! Ale proč? Marie Montessori nazvala taková období senzitivními obdobími v životě dítka. A já mám pocit, že není nic důležitějšího, než pochopit, o čem je řeč, jak poznat takové období u našeho dítka a jak ho podpořit…

Senzitivní období je doba zvýšené citlivosti na nějakou aktivitu, doba, kdy je dítě téměř posedlé něčím, co se chce naučit, co chce pochopit. Dítko opakuje určitou aktivitu pořád dokolečka, dokud nemá pocit, že ji zvládlo a může přejít k něčemu jinému. Tato období ale netrvají věčně. Většinou je to nějaký omezený čas – dní, týdnů, či měsíců, kdy tato zvýšená citlivost trvá. Po získání těch zkušeností, po kterých náš prcek prahne, období ustává a už se nikdy nevrátí v takové intenzitě, jako poprvé. (často se vrací, v nižší intenzitě). Podle M. Montessori je velmi důležité, aby v tomto období nestálo nic v cestě tomu, aby dítko mohlo procvičovat to, co ho zrovna táhne.

Strasti a slasti na cestách…

Mnoho lidí mi psalo a ptalo se, jak jsme zvládli dlouhou cestu do Kisumu, jak Kubík zvládá cestování a vůbec, jak to celé dáváme… 🙂 Teď tu ležím na posteli, oba kluci spí a já mám chvíli – tak jsem si říkala, že zkusím něco napsat. Postel je opravdu hodně proležená, tak že se na mě z jedné strany lepí spící Kubí a z druhé spící Honza (manžel)… 🙂 Oba se ke mně pěkně skutáleli, tak že ani jeden z nich se nedotýká rukama moskytiéry, což mě docela uklidňuje (i když teda na psaní je jejich opravdu těsná přítomnost krapet nepraktická a v tomhle vedru se už teď potím až až). Kupodivu moskytiéra nemá ani jednu díru, tak že jsem celkem klidná, že když budu svítit počítačem a budu k nám lákat komáry, tak že se snad dovnitř opravdu nedostanou… 🙂

Multikulturní výchova v praxi…. :)

Již nějaký ten den jsem neměla šanci nic napsat, ale chtěla bych dát alespoň vědět proč… 🙂 Spolu s Jakubem jsme v Keni, kde již několik let organizujeme projekty Kampaně lidské podpory v rámci Centra Dialog (www.humanisti.cz). Řešila jsem obrovské dilema, zda letět sama (což jsem udělala již loni v červnu, když byl Kubímu rok), nebo zda se vydat všichni společně. Nakonec zvítězila druhá varianta, z mnoha různých důvodů. Tak že, i když nemám teď vůbec čas psát, hodím sem alespoň pár foteček, ať víte, proč mlčím… 🙂